Probudili jsme se do krásného slunečného rána. Nikam jsme nespěchali, čekal nás volnější den. Ve městě jsme se ještě chtěli zastavit v Antelope Canyon, který byl všude vychvalovaný. Bohužeů kvůli COVID zavřený:-( Tak taťka hledal a našel jiná hezká místa, co po cestě vidět.
První zastávkou byla obrovská krásná přehrada v Glen Canyon v okolí Lake Powell. Byla velká sranda, když jsme se šli po mostě nad řekou, který sw tochu “houpal”, když po něm přejížděla auta. Děti se normálně bály…No, nedaly to, aby most přešly:-)
Po cestě k další památce jsme se kochali krásami okolí – jinými druhy skal, jinými barvami, prostě paráda. Místem zastávky byl Navajo Bridge přes Colorado River. Byla to zajímavá představa, kolik úsilí musel někdo vynaložit postavit ten most zrovna tady a spojit ty dva břehy. Od té doby to jistě spousta lidem zjednodušilo cestování…
Pak jsme se vydali směrem do Kaibab National Forest. Chvílemi jsme si připdali jako doma, v Čechách, ty lesy byly tak podobné 🙂 Místy byly hodně husté, místy ale vyhořelé. My jsme se ale dočetli, že je to vlastně „dobře“, protože díky těm požárům se mohou stromy lépe a pravidelně množit. Příroda kolem nás byla krásná. Ale chtít v těchto místech řešit hlad, není moc dobře načasování. Dojeli jsme k nejvyššímu bodu lesa – Jacob Lake Inn – které bylo informačním centrem, malým obchůdkem a bistrem dohromady. Vůně nás lákala už z parkoviště (později se ukázalo, že je to jen vůně z krbu:-)). Bohužel nabídka v bistru byla omezena kvůli COVID, tak jsme nepohrdli sendviči a kuřecími nugetami. Ale celou tu atmosféru vylepšilo to, že jsme seděli a jedli venku, v krásné přírodě. Možná, že za těmi stromy nás pozoroval nějaký medvěd, a čekal, jestli po nás něco zbyde…:-)
Posilněni jsme pokračovali směrem do Grand Staircase-Escalante National Monument. Mamka si užívala zase další a další krásy rozmanité přírody a kochala se a kochala…
Posledním dnešním cílem byl Bryce Canyon National Park. Zvolili jsme strategii, že park projedeme celý až na jeho konec (cca 18 mil), a cestou zpět budeme postupně zastavovat na jednotlivých vyhlídkách, a že jich bylo. Překvapilo nás ted to velmi chladné počasí, i poslední zbytky sněhu jsme tu našli. Zajímavostí bylo, že všechny vyhlídky byly jen na jedné straně od silnice (v podstatě to byl jeden velký kaňon, na který jsme se dívali z různých úhlů). To jsme vlastně ještě předtím nikde neviděli. Opravdu jsme poctivě zastavili na každé vyhlídce, bylo jich určitě přes deset…Protože už nebylo toliko času, vždy jsme vyšli z auta, krátce pokoukali, vyfotili a frčeli k další. Děti to samozřejmě po chvíli přestalo bavit, tak už pak nikam nechodily s tím, že si to pak prohlédnou na fotkách…:-) Jen tu úplně poslední vzdala mamka, ale to ji zase nahradil Ondra. Byly vidět poslední paprsky západu slunce. Krásná hra barev světla a stínu.
Do kempu, který byl kousek od parku, jsme dorazili už za tmy. Oheň jsme si ale rozdělali a k radosti děti přišla řada i na „smors“. Pak už nás ale do postelí zahnala únava a celkem brzy jsme usnuli.
