Navštívená místa: Salt Lake City, Bonneville Salt Flats
Ujetá vzdálenost: 317 mil
Nachozeno kroků:
Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/oUrBhgyyha3Rf45r9
Mapa dne:
Jako celý tento týden, naše cestování začalo brzkým vstáváním – ve 2:45 ráno. Bylo potřeba dobalit věci, probudit všechny a okolo 3:45 vyrazit, protože jsme jeli z Williamsburgu do Norfolku. Cesta na letiště bez komplikací. Vrátili jsme auto a každý s velkým kufrem vzrazil k odbavení. Prošli jsme ;o). Ke gatu jsme dorazili s rezervou, tak byl čas na tradiční snídani ve Starbucks.
Letadlo bylo plné do posledního místa. Ale byli jsme mile překvapeni, že je letadlo prostorné, dost místa na nohy… Do Charlotte jsme přiletěli na čas, ale i tak jsme museli pospíchat, abychom stihli letadlo do Salt Lake City, které mělo odlet cca za 50 minut. Zvládli jsme to i se zastávkou na WC. V letadlech byly povinné „jen“ roušky, což všichni poctivě dodržovali. I malý snack a pití jsme dostali.
V SLC jsme byli také včas, dle plánu. Vyzvedli jsme si kufry a šli si půjčit auto. Už „tradičně“ to byl Chrysler Voyager. Pro nás ideální.
Protože jsme byli hladoví, vydali jsme se hledat něco k obědu. Protože jsme ve městě nic neznali, dali jsme na doporučení a šli do mexické restaurace. V té první jsme neuspěli, protože čekací doba byla cca 40 minut a my už měli opravdu hlad. V druhé místo bylo. Bylo asi „rodinný“ podnik, taková domácí kuchyně, ale bohužel jsme si moc nepochutnali. Ale, jak říkám, hlad jsme po tom neměli.
Jako první místo poznání jsme si vybrali „slané jezero“ Bonneville Salt Flats. Už cestou k němu jsme úplně zírali, protože během silnice to vypadalo, jako když je nasněžíno, ale byla to sůl, která se zde těží a zpracovává. Místy to byly i hory soli. V podstatě, kam jsme dohlédli, byla sůl. Děti ji i ochutnaly a říkaly, že je slanější než normální.
My jsme se po jezeře kousek prošli. Ostatní byli odvážnější a projeli se po povrchu i autem. Byl to něco co jsme ještě neviděli a asi už ani neuvidíme.
Pak jsme se jeli podívat do nedalekého městečka Wendover, kde měl mít sochu neonový kovboj, který v noci svítí. Našli jsme ho, ale viděli ho jen za světla. Díky tomu, jsme na pár minut byli dokonce ve státě Nevada. Jinak toto městečko bylo plné kasín a hotelů. Takové malé „Las Vegas“. Do jednoho jsme se zašli podívat, protože uvnitř byl Starbucks. No, děti měly oči navrch hlavy, když uviděli to množství automatů, hned by se k nim nejradši vrhly a užily si zábavu podle sebe :o).
Pak jsme se vydali zpět do města, do SLC, ubytovat se v hotelu. Cestou jsme se jestě kochali solnými pláněmi. Hotel byl pěkný, nový a hlavně, pokoje bez koberců. Chtěli jsme tu vychladnout z toho pekelného vedra (kolem 40°C) a pak se vzdali do brazilského steakhouse, abychom si spravili chuť po obědě…
A to se splnilo na 200%, byl to vlastně pro nás kulinářský zážitek. Uprostřed restaurace byl salátový bar se spousty druhy zeleniny, sýrů, dresinků a dalších dobrot. Ke stolům pak docházeli „číšníci“, kteří měli na rožních napíchnuté různé druhy masa ve všelijakých úpravách. To byla podívaná i pochutnání. Libovali jsme si, že to nebylo připravené po „americku“, ale spíš nám bližším „přírodním“ způsobem. Jen sůl, pepř, žádné sladké marinády, plácanice atd. K tomu jsme si dali lahvinku bílého vína a děti domácí limonádu. Vše jsme završili dobrým dezertem. To bylo snad jedno z nejlepších jídel, které jsme v USA jedli :o). Odcházeli jsme úplně nacpaní.
Taťka pro nás měl ještě jedno poslední překvapení. Výhled na noční SLC z výhlídky v Ensign Peak Parku a pak už hupky dupky zpatky do hotelu, protože ráno vyrážíme směr sever do prvního národního parku.
